Tento článek se zabývá nedávno započatými investičním arbitrážemi, v nichž tabákový koncern Philip Morris žaluje dva státy, Uruguay a Austrálii, za přijetí právní úpravy limitující užívání jeho ochranných známek. Tyto spory mají zajímavé implikace z pohledu mezinárodního investičního práva. Jedná se předně o problematiku hranic legitimní
státní regulace za účelem ochrany veřejného zdraví (police/regulatory powers) a případné kolize s mezinárodní ochranou investic. Tento příspěvek však pohlíží na tyto spory z jiného úhlu. Především se věnuje možnostem, jak uplatnit v investiční arbitráži jiné prameny mezinárodního práva, než aplikovatelnou BIT, národní právo a mezinárodní obyčeje. Jedná se konkrétně o uplatnění práva WTO (dohody TRIPS) a také Rámcové úmluvy o kontrole tabáku. Po představení předmětných právních úprav a nároků investora se autor věnuje způsobům, jak je možné či vhodné aplikovat „ne-investiční mezinárodní právo“ v těchto sporech. Dochází k závěru, že tribunály by měly k ne-investičnímu právu přihlédnout při interpretaci aplikovatelné BIT. Vyslovuje taktéž názor, že nároky investora stran porušení práva WTO nejsou opodstatněné. Závěrem autor poukazuje na možné důsledky těchto sporů v oblasti státních politik řešících institut investiční arbitráže, především na nedávné odmítnutí tohoto mechanismu řešení
sporů v některých státech, např. v Austrálii.